ADOPCE

Malé blikající světélko. Bliká zeleně. Blik, blik, blik … bliká a označuje levé křídlo našeho letadla letícího ve výšce nad 9 km. Letíme uprostřed ničeho někde nad Atlantikem a směřujeme do USA.

Jdeme na konferenci a oproti původním plánům máme s sebou 5 kilo zavazadel navíc. Tato „zavazadla“ se často usmívá, má na svůj věk poměrně hodně vlasů a pije mléko z láhve každé tři hodiny. Je to naše dcerka.

V životě jsem řekl ano mnohým výzvám. Výzvám, protože souhlas výzvě nebyl potvrzením zvládnutí této výzvy. Bylo to jen potvrzením prvního kroku na cestě do neznáma, s nejistým výsledkem. Vykročí s příslibem, že pokud dokráčal do konce, pravděpodobně budeš unavený, zraněn a namáhán. Tvé rozhodnutí začít bude zpochybňováno, ale výsledek bude stát za přinesenou oběť.

Dva týdny po koupení letenek na mezinárodní plaveckou konferenci do USA jsme se dozvěděli zajímavou zprávu. Zjistili jsme, že měsíce příprav a školení a další měsíce čekání v seznamu na adopci nám přinesli dcerku. Přišla dříve než jsme čekali, mnohem dříve. V úterý ráno jsme ji poprvé viděli živě. Tentýž úterý odpoledne jsme se měli rozhodnout, zda ji začneme nazývat svou se vším, co k tomu patří. Začali jsme. Možná jednoduchá věc pro ženu toužící několik let po dítěti. Pro ženu, která odmalička cítila, že její povoláním je pracovat s dětmi a být matkou. A možná náročná věc pro muže. Pro muže, který svobodu, hory a lezení uznával jako jedny z nezbytných předpokladů spokojeného života. Možná …

O adopci jsem poměrně hodně četl a vyprávěl se s lidmi. Už skoro 10 let zažívám i velmi konkrétní příklad adopce v blízké rodině. Nazvat někoho totálně cizího svým je v jistém smyslu děsivé … v jistém smyslu krásné a přirozenější, jak bychom si možná mysleli.

Není to moje krev, možná si řekneme my, muži. Možná nám to našeptává ego. Možná rodina zda lze pomyšlení na to, že by někdo cizí měl jednou zdědit část našeho majetku. Vytvořit si vztah s někým, koho neznám, přece není snadné. Investovat čas a energii do někoho cizího, kdo ke mně přišel ani přesně nevím odkud, přece není jen tak. Dát někomu budoucnost a poskytnout mu možnost dotáhnout to dál než jeho rodiče přece není samozřejmost. Není.

Je to výzva a je to náročná výzva. Když se však nad tím zamýšlím, vidím jistou paralelu … vytvořil jsem si vztah s mnoha lidmi které jsem neznal. Nyní jejich nazývám manželkou, tchyní a tchánem, švagry a švagrová, blízkými přáteli. Investovat čas a energii do někoho cizího, kdo ke mně přišel ani přesně nevím odkud, je šlechetné. Víme, odkud přicházejí naše vlastní děti? Mnohokrát se povídáme na téma smrti, kam směřujeme … ale zamýšlíme se i nad tím odkud jsme přišli my? Odkud přišly naše děti? Jsme věřící? Jsme ateisté? Nejsou pro nás stejně cizí, když přijdou a vytvořením si vztahu s nimi se stávají nám bližšími? Nedáváme i našim biologickým dětem možnost dotáhnout to dál než jejich rodiče, tedy my? Na tyto otázky si musíme každý odpovědět sám.

Před státnicemi jsem měl stres a obavy z výsledku, ale udělal jsem nejvíc, jak jsem uměl a vrhl se na to.
Před svatbou jsem netušil, do čeho jdu. Zjišťuji to však denně, už ve stavu manželském, ze kterého se mimochodem velmi těším (a nepíšu to proto, že by tento článek mohla číst i moje manželka …). Snažil jsem se v rámci možnosti co nejlépe poznat svou milovanou. Pak jsem se slibem, co jsem jí dal, zavázal denně se znovu rozhodnout slíbit jí to, co jsem jí slíbil v den svatební.
Ani při podepisování hypotéky jsem neměl jisté, že každý měsíc nasbírám dostatek peněz a bez problémů splatím, co jsem se zavázal. Ale denně a měsíčně pracuji a snažím se, abych svůj slib splnil.

Stejně tomu bylo i při telefonování do porodnice. „Velmi se těšíme na možnost vzít si maličkou domů a poskytnout jí to, co jí biologičtí rodiče dát nemohli.“ Jen mlhavě jsem tušil, do čeho jdu. Jedno jsem však věděl. Věděl jsem, že to bude o denno-denním rozhodování se pro totéž, co jsem se rozhodl v úterý odpoledne, když jsme do porodnice volali.

A tak ležím pozdě v noci s manželkou v posteli. Ještě ale nespím. Vedle nás v postýlce bliká zeleně maličké světélko. Je to světélko dýchacího senzoru naší maličké. Myslím na malé zelené světélko na křídle našeho letadla a mám husí kůži. Rozhodneš se … A být chlapem pro mě neznamená, že to dáš bez problémů. Neznamená to ani, že se na zvolené cestě zakopnout. Také se nemusíš vrátit v čistém a nepotrhanom oblečení … Pro mě to znamená se denně rozhodnout stejně. Stejně tak, jak jsem se rozhodl v den, kdy jsem se zavázal dát tomuto malému človíčkovi možnost dotáhnout to dál než jeho rodiče. Bez ohledu na to, zda jsou biologičtí nebo adoptivní …